7 12 2017 – 13 1 2018

Výstava Oko oblaku představí nové malby a kresby Jana Híska, které ukazují určitý posun v autorově tvorbě. Vedle typických detailních a kresebných kompozic zde autor také více pracuje s prázdnými plochami, které zdůrazňují citlivou barevnost a podtrhují snovost jeho děl. K výstavě připravuje nakladatelství Arbor vitae katalog.

Oblaka a oči Jana Híska

Nový soubor maleb Jana Híska, představený pod názvem Oko oblaku, tvoří především práce z posledních dvou let. Autor v nich plynule navazuje na obrazy, které tvořily jádro výstavy Řeka ve Špálově galerii v Praze v zimě roku 2014.

Přesto, že je zde opět autorův výtvarný jazyk okamžitě rozpoznatelný, došlo v posledních dílech k určitému posunu, a to zejména v jejich formě a barevnosti. V souboru nových maleb nalézáme pozoruhodné napětí, tvary a barvy jakoby soupeří s kresebností a liniemi. Na obrazech se již neobjevuje červená, která byla jednou z klíčových barev obrazů jako například Oheň v řece nebo Vítězná růže (oba z roku 2013). Vedle odstínů modré se nově více objevují nejrůznější varianty zelených barev.

Kompozičně v nových obrazech Hísek více využívá volných čistých ploch, které obklopují jasně definované tvary. S tímto postupem pracoval už v cyklu Juanovo snění (2006–2007) nebo později v obrazech Jezerní kocour (2010) či Vřesový slon (2013).

Prázdný prostor je u Híska významový a významný, ukazuje klíčový okamžik, kdy autor své dílo končí, kdy vidí, ale především intuitivně cítí, že je práce skončena, že není co doříci, resp. doplnit. Jakýkoli další tah štětcem by byl chybou a zbytečností, která již hotový celek rozmělňuje a ředí. Prázdné plochy dávají také divákovi prostor pro snění o pokračování obrazu, o vytváření

nových motivů, o propracovaných detailech, o loďkách, kočkách či andělech. Tento osobitý minimalismus Hísek v nových obrazech použil několikrát, nejvýrazněji snad v malbách Hory a Oblak (obě z roku 2017). Tvarová jednoduchost a jakási přímočarost se projevuje i v technice malby. V některých dalších dílech, např. v malbě Sova v noci (2017), pracuje autor s uvolněnějšími tahy štětcem. Neznamená to však, že by detailně propracované práce mezi novými obrazy chyběly. Plátno Den rosničky (2016) patří k jedněm z vrcholů celého souboru. Jakkoli se forma v Hískových dílech pozvolna, ale neustále proměňuje, tematicky zůstává autor věrný svému vlastnímu světu a osobité mytologii. Řady motivů se v jeho pracích objevují kontinuálně, vyprávějí tak nekončící příběhy a celé ságy. Zvláštní místo v hierarchii Hískových symbolů mají oči a oblaka. V nejrůznějších stylizacích jsou tyto prastaré motivy přítomny v celém jeho díle. Téma oka má celé spektrum významů a obsahů, se kterými autor dovedně pracuje, od výrazných a jasně definovaných tvarů až po oči skryté a teprve postupně viděné. Divák je tak konfrontován rovněž se svým vlastním způsobem vidění a čtení obrazů. Oko nás do maleb přímo vtahuje, láká nás k identifikaci s dílem a s jeho příběhy, upozorňuje na detaily, mění naše vnímání klamavými efekty. Stejně tak jsou i oblaka tématem s velkou historií. Své pevné místo mají v mytologiích nejrůznějších kultur a společenství. Ve vztahu k oku, tedy symbolu smyslovosti a smyslnosti, představují oblaka duchovnost, božskost a nadpřirozeno. Jsou zároveň neobyčejně poetickým symbolem, který měl svůj zásadní význam už v křesťanském umění od gotiky po baroko.Také v romantismu nebo později v symbolismu mají obrazy oblaků své početné zastoupení. Upřený pohled na oblaka uvozuje snění a vidiny, nepravidelné tvary ožívají a zjevují nám dosud neviděné obrazy. Tato dualita a smysl pro protiklady zásadně tematicky ukotvují Hískovu křehkou a ztišenou tvorbu v kontextu soudobého malířství.

Otto M. Urban