2 12 2016 – 21 1 2017
Vernisáž ve čtvrtek 1. prosince 2016 od 18 hod.

Před pár dny jsem se vracel autem z Amsterdamu – kdo by jel do Amsterdamu autem?! – bylo to zkrátka třeba, Rijks Open 2016, Gallery Week, převoz kufru soch a objektů a k tomu dvě kola, silniční a city bike, půjčený Land Rover naplněný po střechu. Těsně před odjezdem jsem rychle otevřel laptop, Pirate Bay a bezmyšlenkovitý random search, key word: audiobook. Vedle Harryho Pottera a Umberta Eca byla hned na prvním screenu hledání Lullaby od Chucka Palahniuka, 2012.

O hodinu později kdesi v anonymitě dálnice začínám poslouchat. Řeč je prve o realitní makléřce, co prodává domy, ve kterých straší, později se začne mluvit o zjeveních:

Tento týden je to Svatá Panna Welburnu v Novém Mexiku. Proletěla Hlavní ulicí před několika dny. Vlály za ní její dlouhé červenočerné dredy, bosá, v bavlněné indiánské sukni potištěné odstíny hnědé a v džínovém roláku. To vše v aktuálním Miracles Report, k dostání u pokladen v každém supermarketu po celé Americe.
A pokračuje to:
Létající Panna Maria měla nalakované nehty jasnou růžovou s bílými detaily na špičkách. Podle očitých svědků se jedná o francouzskou manikúru. Létající Panna Maria použila konzervu repelentu na hmyz a přes modré nebe nad Novým Mexikem napsala:
PŘESTAŇTE DĚLAT DĚTI
Konzervu poté odhodila. Ta je nyní na cestě do Vatikánu. Pro analýzu. Už dnes si ale můžete pořídit pohlednice z této události, dokonce videa. Můžete koupit prakticky cokoli, ale vždy až ex-post, když je po všem. Chycené. Mrtvé. Zpečené.

Palahniuk. To je let, co jsem tyhle věci četl. Nakonec to ale pořád není špatné. Do současného politického klimatu západního světa víc než trefné. Sdělení románu se dá ve velké zkratce shrnout manipulovaným pořekadlem: Klacky a šutry Ti můžou zlomit vaz, ale slova, slova Tě zabijou ještě rychleji. V mediální “realitě” po Brexitu a prezidentských volbách ve Státech je o síle slov zase jednou dobré víc…mluvit nebo přemýšlet?

A co to má všechno společné s Hanvaldem, Šalandou a Šimerou? Být dnes malířem je svého druhu zjevením. Létající Virgin Mary. Na jedné straně máte odvěkou historii klasického média, její pokoušení celým kánonem moderního umění a v závěru bolestivé vyčerpání rejstříku nových tvarů a přístupů. Vedle toho paralelní linie ubírající se mezi póly lehce prodejného braku (většina z nás si nakonec raději pověsí nad pohovku obraz než video nebo komplexní prostorovou instalaci) a stále aktuálního pokoušení hranic toho, co malba může v současném digitálním světě znamenat.

V loňském roce vyšli hned dvě seminální publikace/díla renomovaných současných umělců, Setha Price (Fuck Seth Price) a Liama Gillicka (Industry and Intelligence: Contemporary Art Since 1820). Oba se snaží uchopit na základě historické analýzy vývoje moderního a současného umění esenci dnešní umělecké produkce. Price píše semi-autobiografický román, Gillick zůstává ve svém žánru volné eseje.

Oba dochází bodu, kdy malba dominuje spíš na straně pólu kalkulovaného strategizování vedoucího k snadné prodejnosti. Co ještě dnes dokážeme říct abstrakcí? A ještě obtížněji, co dnes můžeme říct figurativním jazykem? Nebo jejich kombinací?

Price píše: …bez ohledu na to jak se budoucnost umění vyvine, březí sémě budoucnosti nebude nalezeno v malbě. Malba byla starověkým a ušlechtilým druhem, abych byl přesnější, byla dokonalá, ale tato dokonalost ji učinila kuriózně inertní, byla anachronismem, jako žralok nebo šváb. Byla pravidelně vytrhávána z kontextu interními debatami a reorientací, přesto se vždy vrátila na scénu bez poskvrny. Parametry média byly podivuhodně elastické, ale nevyhnutelně definované: dílo muselo splňovat základní kritéria: být plošné, vložené v rámu, vertikálně zavěšené, a muselo obsahovat znaky nebo jejich absenci, běžně v modulacích barvy, linie, grafických postupů, situovaná ve spektru mezi representací a abstrakcí. Následné nekonečné možnosti byly géniem média a důvodem proč jej umělec nemohl opustit, pokud jste ale překročili dané parametry byť jen o píď – například položením plátna na podlahu nebo naražením plátna na kovový oblouk rámu vychylující se od stěny, nebo fabrikací celého díla z uhlíkového vlákna – objevili jste se náhle v jiném médiu. Nebylo možnosti soudu, pokud jste se v médiu ztratili, nešlo o “selhání malby”, spíš jen o jednoduché přehození do jiného ranku, naráz jste se objevili v hájemství média sochy.

Rigidnost udržení hranic média v době totální umělecké interdisciplinarity může být zarážející. Někdy je ale dobré se vrátit na začátek a konfigurovat tvůrčí postupy znovu. To rozhodně Hanvald, Šalanda i Šimera důsledně testují. Finální dílo pak není malbou v pravém slova smyslu, ale její odnoží, jejím přepsaným genetickým kódem, jejím povýšením, ale i zmrzačením. Koho nakonec zajímá malba. Parametr vkusu je pro nás stále rozhodující, ale často se v popisu zmůžeme jen na líbí x nelíbí. Hledáme dál.

Každý krok je esenciální, stejně jako úkroky stranou. Ty ale nemusíme vidět. I ty jsou součástí skládačky.

Je silným gestem otevřít novou galerii právě v takto rozvířené a bouřlivé diskuzi. Je silným gestem představit a vysvětlovat. Je silným gestem žádat pozornost k pochopení.

Naše zjevení na poli rozostřeného média je ale nakonec přátelské a veřejně přijatelné, razance rukopisu všech tří autorů svá stanoviska pevně obhájí.

– kurátor Jen Kratochvíl